Vůbec nevíme, co je chudoba

Do města jen na člunu, který ale nikdo nemá

V uprchlickém táboře Pauk Taw žije asi 5 000 lidí. Ten tábor je úplně nejchudší místo, které jsme s Petrou navštívili. Domy zničené po povodních, žádná možnost obživy, město je vzdálené asi 45 minut motorovým člunem, který v táboře samozřejmě nikdo nemá.

Začali jsme jako vždy setkáním s místním vedením. To jsou to lidi z řad uprchlíků, kteří mají na starosti chod tábora. Petra vedla setkání a já jsem mezitím prošel celý tábor a fotil. Situace byla zoufalá a místní lidé měli hodně stížností, takže mítink se protáhl na 2 hodiny.

Už jsem měl vše nafocené, a tak jsem si sedl dozadu a poslouchal. Hned se kolem mne udělal hlouček místních lidí. Z foťáku byli úplně vedle, tak jsem jim ho na chvíli půjčil a nechal je udělat pár fotek. Všude tu byl dost velký zápach, ve 35 °C jsme byli všichni zpocení, k tomu vydýchaný vzduch v místnosti, kde nás bylo asi 40.

Kolik máš doma kalhot?

Všichni si chtěli povídat, a tak to zkoušeli různě, rukama nohama. Jeden muž jeden do mě šťouchal a pořád ukazoval na svoje longi (to je tradiční oděv, pánská sukně). Udělal to ještě několikrát a pak mi rukou předvedl „2“ a zas ukázal na mě. Vůbec jsem nerozuměl, ale když to udělal asi potřetí, došlo mi, ze se mě ptá, kolik mám doma kalhot já… Připadal jsem si hrozně trapně, když jsem mu řekl, že asi deset. Vůbec nevíme, co je to chudoba, a oni vůbec nevědí, co chudoba není.
 
Z Barmy poslal Eliáš Molnár