Válka v Sýrii trvá 6 let a děti chtějí chodit do školy

Dát utrpení jméno

Počty mrtvých, přesídlených a prchajících zoufalých lidí přesahují představivost nás, kdo žijeme v míru. Asi potřebujeme dát utrpení jméno, abychom ho vzali vážně.

Aleppo se stalo symbolem války v Sýrii v roce 2016. Během obléhání se k obyvatelům města několik měsíců nedostalo jídlo, pitná voda ani humanitární pomoc.

V Sýrii a v zemích, které přijaly syrské uprchlíky, vyrůstají děti, které zatím nepoznaly nic jiného než válku a život na útěku. Téměř 1/2 syrských uprchlíků jsou děti do 18 let.

Přinášíme jména a příběhy několika dětí a dospělých. Děkujeme za ně organizacím, které z České republiky vysílají svoje lidi a pomoc do míst, kde se válčí.

Abdul Aziz, 45 let, Sýrie

(Člověk v tísni)

„V Aleppu jsem žil téměř celý život. Měl jsem vlastní dům, dobrou práci, uživil jsem rodinu. V prosinci jsme s manželkou a třemi dětmi museli opustit domov. Nevěřím, že se vrátíme zpět,“ vypráví Abdul. Abdulova rodina se po obsazení Aleppa přestěhovala k otci na venkov do provincie Idlíb. V nevelkém domě žije také bratr s rodinou.

„Občas musíme i kupovat vodu. Žili jsme z našetřených peněz, ale teď už musím spoléhat na humanitární pomoc. Přichází sem stále víc prchajících lidí a ceny na trhu stoupají. Zelenina, plynové bomby, dřevo na zátop, pitná voda i elektřina jsou příliš drahé. Nemám dost peněz ani stálý příjem na vlastní bydlení. Ale do tábora ani veřejných přístřešků odejít nechci, není to k životu,“ vysvětluje Abdul.

„Moje děti tu chodí do školy, je úplně přeplněná. Děti jsou vyděšené pokaždé, když slyší bojové letouny, i učitelé se bojí. V Aleppu rozbily bomby hodně škol. Ať se v Sýrii přestěhujeme kamkoliv, žijeme pod stálým tlakem a ve strachu. Jsme strašně vyčerpaní z takového života,“ dodává potichu Abdul Aziz.

Sima, 9 let, Sýrie

(Člověk v tísni)

Sima chodila do školy v provincii Idlíb. Její máma ve škole učila a poskytovala dětem psychosociální podporu. Na svůj mobilní telefon natočila krátký film. Sima v něm vypráví, jak moc miluje svou školu. Během natáčení ale bombardování zničilo tři školní budovy ve vesnici Haas a život Simy se změnil. Škola se musela zavřít. „Z náletů máme strach, jsme přece děti, potřebujeme chodit do školy a učit se,“ říká naléhavě ve filmu Sima a v pozadí je slyšet střelba.

Ghozlan, 10 let, Jordánsko

(Care ČR)

Po roce života bez domova přišla Ghozlan a její rodina do uprchlického tábora v Jordánsku. Tam Ghozlan a další příbuzní onemocněli žloutenkou. Časem mohli odejít za lepší lékařskou péčí do Ammánu. Když se Ghozlan uzdravila, začala pracovat, aby rodina měla peníze na život v nové zemi. Trvalo další rok, než se vrátila do školních lavic.

„Rok jsem pracovala v kadeřnictví, od poledne do sedmi večer, šest dní v týdnu. Vydělala jsem 1 500 korun za měsíc,“ vypráví desetiletá Ghozlan. „Stávala jsem ve dveřích kadeřnictví a pozorovala dívky ve školních uniformách a s aktovkami, jak jdou domů. Bylo mi smutno. Jsem šťastná, že jsem se mohla vrátit do školy. Mám ráda matematiku a literaturu, ale nejlepší známky mám z přírodovědy.“ Rodina žije v malém bytě a Ghozlan se stará o tři mladší sourozence. Otec má obrnu, babička je stará a teta trpí Downovým syndromem. Celou rodinu živí matka.

V Jordánsku pracuje kolem 90 000 syrských dětí, to je třetina dětských uprchlíků v zemi. Často vykonávají nebezpečné práce v montovnách a autodílnách a jejich zaměstnavatelé je vykořisťují.

Warda Faries, 64 let, Sýrie

(ADRA)

Manžel Wardy a její syn padli už dávno, dva synové jsou nezvěstní. Čtyřiašedesátiletá Warda Faries se stala hlavou rodiny. S manželkami svých synů a 18 vnoučaty opustila rodinnou farmu na jihozápadě Sýrie. Žijí teď spolu v táboře Harjella nedaleko Damašku.

Víc než 2,5 roku bydleli s dalšími 15 lidmi ve třídě v bývalé škole. „Místnost byla přeplněná, nemohli jsme ani spát všichni najednou, střídali jsme se. Někdy jsem byla vzhůru celou noc, aby moje vnoučata měla kde ležet,“ vzpomíná Warda. Ale měli se lépe než ti, kdo i v zimě museli spát před školou ve stanech. „Jsem vděčná všem, kdo nás neopustili v zoufalých časech,“ dodává.

Diana, 19 let, Jordánsko, Zátarí

(Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové spolupráce)

Diana přišla s matkou a pěti sourozenci do Za’atarí před 4 roky z jihosyrského Dar’á. Doma studovala střední školu, ale kvůli válce ji nedokončila. V táboře se naštěstí dostala do kurzu šití v Peace Oasis.

Diana má chuť pracovat, vdávat se ještě nechce. Chtěla by šít a něco vydělat, aby její máma nemusela mít starost o peníze. Vyšívat může doma, je to levné a oblečení ozdobené výšivkou se lépe prodává. Nejraději by Diana měla vlastní šicí stroj, aby mohla pracovat kdykoli: „Nejhorší je totiž nemít co dělat.“

Vrátit se domů

Celý svět přihlíží utrpení v Sýrii devastované válkou. Lidé uvnitř Sýrie i za jejími hranicemi touží vrátit se domů, obnovit svou zemi a pracovat. Děti se chtějí učit stejně jako děti v zemích, ve kterých na školy nepadají bomby.

České humanitární organizace připomínají, že válka v Sýrii trvá už 6 let. Vyzývají naléhavě k ukončení konfliktu a jsou připraveny pomoci při obnově země po válce.