Peace Oasis, Wejdan a Světový humanitární den

Příběh Wejdan si dokonce letos vybral Úřad pro koordinaci humanitární činnosti OSN (OCHA) jako jeden z oficiálních profilů ke Světovému humanitárnímu dni, který si každoročně připomínáme 19. srpna. Kde bere Wejdan energii pro svou psychicky náročnou práci a co ji naposledy potěšilo? Dozvíte se v našem rozhovoru.

Wejdan, co přesně je náplní tvé práce pro LWF?

Řídím poskytování cílené psychosociální podpory, např. rekreační nebo psycho-vzdělávací aktivity, syrským uprchlíkům tady v táboře Zátarí a taky mimo tábor. Hlavně se zaměřujeme na zvlášť ohrožené skupiny, jako jsou ženy, děti, oběti násilí, a taky mladí, kterým byl znemožněn přístup k pravidelným vzdělávacím aktivitám.
(redakčně zkráceno)
Co se týče Peace Oasis, s tím nápadem jsem přišla já, taky jsem vymyslela a nastavila program, působím také jako školitel zaměstnanců a dohlížím na celé uskutečnění projektu.

Mohla bys popsat svůj typický ten v táboře Zátarí, resp. v denním centru Peace Oasis, kde hlavně pracuješ?

Každý den je úplně jiný! Ale dobře. Tady máš příklady: pondělí je věnováno supervizi denních aktivit pro chlapce ve věku 14–20 let (hlavně skupinové terapie, řešení konfliktů apod., pozn. red.) a také aktivit zaměřených na zvyšování povědomí pro mládež ve věku 21–24 na nejrůznější témata. V neděli jsou k tomu ještě některé kurzy odborného vzdělávání.

Úterý je pro mě den světových schůzek. Každé úterý mám totiž schůzku mládežnické akční skupiny, potom setkání pracovní skupiny pro duševní zdraví a psychosociální pomoc, taky koordinační setkání s táborovým managementem, a navíc ještě schůzku komunitní mobilizace pro Zátarí.

Středu většinou věnuji technickým a finančním reportům v Ammánu, zatímco čtvrtek je zaměřen na školení našich zaměstnanců v oblasti poskytování různých psychosociálních aktivit.

Co je při tvé práci největší problém? S jakými překážkami a výzvami se setkáváš?

První výzvou je moje vlastní komunita, nebo taky to, jak širší komunita vnímá mě, muslimskou dívku, a moji práci pro křesťanskou organizaci. Někdy jsou to taky předsudky ohledně mé účasti na evangelizační činnosti. Vloni se mezi uprchlíky rozšířily nějaké fámy na toto téma, což moji práci v táboře vystavilo velkému riziku.

Druhou výzvou je posilování syrských zaměstnanců, kteří přišli z obrovského stresu, a my se snažíme, aby dokázali skloubit péči o sebe sama s péčí a realizací psychosociálních aktivit pro druhé.

Třetí výzvou je nedostatek znalostí mezi Jordánci o psychosociální intervenci. To znamená nedostatek kvalifikovaného personálu. Mám problém najít kvalifikované týmové vedoucí, kteří by pokračovali a zastoupili mě v době, kdy cestuji nebo mám odborná školení.

Co tě naopak potěšilo či inspirovalo? Kdy ses cítila opravdu spokojeně z dobře odvedené práce?

Poslední pocit uspokojení se naposledy dostavil včera po komunitní akci, kterou jsme uspořádali pro 150 našich báječných klientů a jejich rodičů. Po třech hodinách poklidného zpívání, kouzelnické show a soutěží ke mně přišli dva rodiče a řekli: „Máme pocit, že jsme neměli dětství, ale dnes se cítíme jako děti. Smáli jsme se jako děti, i když nám úsměv už roky chyběl.“

Cítím se spokojená, když vidím rozvoj našich syrských zaměstnanců, jako je třeba Chairat, která byla velmi plachá a styděla se promluvit. A teď může vést skupinu žen i mužů. Mohammed Chair, mládežnický vychovatel, zase řekl: „Po školení s vámi teď dokážu být empatický s druhými, mám respekt k jiným náboženstvím, cítím, že jsem v Peace Oasis našel svůj domov.“ A mnoho dalších takových příkladů.

To všechno je spousta práce a aktivit. Kde bereš energii pro svou práci?

Hlavním zdrojem je moje osobnost (směje se). Jsem hodně pozitivní osoba, k tomu mi mé psychologické vzdělání pomáhá vcítit se a porozumět druhým a pomáhat bez rozdílu. Na druhou stranu velkou motivací pro práci s LWF byla taky myšlenka, že teď mohu dokazovat, že obě náboženství mohou spolupracovat na řešení potřeb a podpoře lidí v nouzi a že vlastně mají stejné názory a víru, pokud jde o podporu lidí, bez nějaké diskriminace.

Proč sis vybrala tohle povolání? Co je tvoje motivace?

Už v dospívání jsem v sobě objevila sklony k psychologii a pomoci ostatním jako součásti mé lidské odpovědnosti. Po střední škole jsem se proto rozhodla pokračovat v psychologii a pomáhat druhým. Dělám tuhle práci, protože ji miluju a cítím vysokou loajalitu ke své organizaci, která mě motivuje navzdory každodenním výzvám. Skrze utrpení ostatních můžeš objevit sebe, svou sílu a své slabosti, co znamená štěstí a smutek, když vidíš lidi, kteří ztratili všechno…

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor v Zátarí vedla Ilona Gajdíková, zapsala Michaela Stachová