Jak přetnout bludný kruh bezdomovectví na Ukrajině?

Bezdomovectví, alkoholismus a toxikomanie jsou už dlouho velkým problémem nejen Ukrajiny, ale i mnoha dalších zemí regionu. V devadesátých letech po kolapsu sociálního systému a ekonomiky stovky bezprizorních dětí přežívaly v kyjevských ulicích a kanálech. Tento konkrétní problém se podařilo dostat pod kontrolu, ale válka na Donbase od roku 2014 a masivní ruská invaze rozsah bezdomovectví zase rapidně zhoršily. Ukrajinská ekonomika loni spadla o 30 procent a před kolapsem ji zachraňuje pouze finanční pomoc Evropské unie a USA. Miliony lidí ztratili práci, domovy, své blízké a čelili nebývalému stresu a traumatům, či bylo zraněno. Řada z nich je dnes bez prostředků a pomoci navzdory silné solidaritě lidí. Ukrajinský stát přes svou částečnou demokratizaci po roce 2014 nedokázal sociální krizi účinně čelit a pár nevládních organizací, které se asistenci a reintegraci bezdomovců věnují, nedostávají žádnou státní podporu.

Život Nasti je smutnou podkapitolkou moderních ukrajinských dějin. Anastasia Ševčuk se narodila v roce 1988 v Kyjevě a od dětství žila na ulici, protože její matka byla bezdomovkyně, pila a svou dceru nezvládla vychovávat. Nasťa skončila v internátní škole, odkud často utíkala, až skončila na ulici, kde také čichala lepidlo. Nikde nestudovala, ani oficiálně nepracovala. Téměř zcela zopakovala příběh své matky, protože žije už 24 let na ulici. Sama má tři děti, ale je zbavená rodičovských práv a všechny žijí v dětském domově. Bojuje se závislostí na alkoholu a drogách. V posledních letech Nasťa žila v odpadním kontejneru, nebo na podobných místech, jak ukazuje i video na konci tohoto textu. Před měsícem byla přijata do nemocnice, kde jí amputovali prsty na obou nohou kvůli omrzlinám.

Nasťa poté našla nový dočasný domov a podporu v Domě milosrdenství, malé organizaci, která jako jedna z mála v zemi pomáhá lidem bez domova nejen v nejtěžších chvílích, ale snaží se také je integrovat do samostatného života. Nasťu jsme ji potkali při návštěvě Domu milosrdenství v březnu. Chodí o francouzských holích a je zřejmé, že návrat k životu na ulici by už nezvládla. V azylovém bytě má nejen zajištěny základní potřeby, ale může se zde opřít o své spolubydlící, které si prošly podobně těžkým životem jako ona.

„Anastasia kvůli své dlouhé bezdomovecké historii nemá vůbec žádné doklady a bude celkem obtížné je získat“, říká Vitalij Parubočij, výkonný ředitel Domu milosrdenství. Přes jeho velkou zkušenost jako sociálního pracovníka ten titul k němu úplně nesedí, protože Vitalij je v podstatě člověkem pro všechno, stejně jako jeho další čtyři kolegové. Zajišťuje zásobování azylových bytů, převáží klienty (automobil organizace získala také díky podporovatelům Diakonie), poskytuje pomoc v terénu, jedná s úřady, v nemocnicích, či zajišťuje běžný chod. Dům milosrdenství se může opřít také o podporu dobrovolníků evangelického sboru kostela sv. Martina i mimo něj. Finanční dary od jednotlivců však téměř úplně ustala s vypuknutím války.

Nasťa nemá odpověď na otázku "co dál?". Jak si někdo ve svých 35 letech může takto zničit život? Naši partneři Domu milosrdenství ji však pomáhají a zajišťují také pravidelné návštěvy nemocnic, dbají na převazy jejich nohou po amputaci prstů a poskytují ji duševní oporu. Na jedné z skupinových fotografií se téměř usmívá, i když při našem setkání místy plakala.

Nasťa zatím bydlí v třípokojovém bytě společně s pěti dalšími ženami, jejichž život se také dlouho odehrával na ulici. Stejně jako u asi osmi mužů ve jiném podobném ubytování, které Dům milosrdenství provozuje. Naši partneři z Domu Milosrdenství, jmenovitě Vitalij, Ihor, Olja a Igor, dělají maximum pro to, aby jim pomohli žít svůj život důstojněji i samostatněji.

Jejich úsilí je v kapkou na žhavém kameni problémů současné Ukrajiny. Jasně ale ukazuje naději, že věci lze měnit, byť v malém. Aby se problém bezdomovectví podařilo řešit ve větším rozsahu, bude potřebné nastavit i účinnou státní politiku a podporu charitativních organizací.